| Po | Ut | St | Čt | Pá | So | Ne |
| 29 | 30 | 31 | 01 | 02 | 03 | 04 |
| 05 | 06 | 07 | 08 | 09 | 10 | 11 |
| 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 |
| 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 |
| 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 01 |
9. Devět životů :: Autor: Blanch
Draco Malfoy stál strnule a hleděl do těch zelených očí, v nichž metaly blesky a jejichž vlastník, tedy vlastnice, se tvářila, že by nejraději vytáhla hůlku a udělala z něj nějakého mlže a nejraději by ho nechala pražit na ostrém slunci jako lidožravého upíra.
Dobrých pět minut bylo ticho a bývalý zmijozelský student se stále neměl k odpovědi. Ne, že by neměl co říct, měl by plno argumentů, ale chtěl nechat Pottera…Evansovou, aby se usmažila ve vlastní šťávě. Málokdy se mu stávalo, že by dostal Pottera nebo Evansovou na kolena a když už se mu to jednou podaří, hodlal si to náležitě vychutnat. Tak jako správný Malfoy.
A tenhle hloupý polibek si pekelně vychutnal. Byla to skvělá satisfakce, náplast na všechny ranky, kterými ho ještě kdysi Potter počastoval. Revanš za všechny útrapy, které mu nastražil. A hlavně za to, jaké teď měl pomíchané a nepatřičné myšlenky, jež jej zžíraly. A jeho ho přece myšlenky nemají co zžírat, na to jsou tady jiní, ne Malfoyové!
Když už to vypadalo, že Harriet samým vztekem vybuchne, začal se na Malfoyově obličeji šířit škodolibý a jízlivý úsměv, který nic dobrého neříkal.
„Proč jsem to udělal? Umlčel tě,“ zanotoval rádoby svůdně Draco, mysle si, že na Evansovou to zabere stejně jako na ostatní holky, na které to zatím zkusil a zatvářil se nevinně jako Adam poté, co zahodil ohryzek.
„Ty!“ Harriet už se napřahovala k dalšímu políčku, ale Draco se jen uchechtnul, uhnul a znova ji popadnul do náručí, otočil a přitiskl na zeď tak, aby se nemohla vzbouzet. Cítil, jak v její hrudi divoce poskakuje srdce a cítil se tím víc spokojený.
„Slečinka by potřebovala lekci, aby věděla, jak má jednat s Malfoyem!“ Uchopil její ruce a dal je vzhůru ke stropu a přikoval je jednou rukou za zápěstí ke zdi. Nalepil se blíž na ni a s pobavením ve tváři sledoval, jak se „Potterová“ vzteky třese po celém těle, v obličeji se jí zračí nechutenství a nevole a jak se snaží mermomocí dostat z jeho náručí, přestože jí to vůbec nejde. Koneckonců, už to nebyl Potter, ale jen „nevinná“ dívka, která neměla tolik síly jako předtím a hůlku měla na svém stole necelé dva metry od nich. Jak příhodné.
Byla bezradná a nemohla nic dělat. Oba dva to věděli.
A tak Draco znovu využil situace a vpil se do jejich rtů. Tentokrát sice dravě, ale v zásadě něžně a vášnivě. Nebral ohledy na vzbouzení, na vrčení a pištění.
V mysli se mu zrodil geniální plán.
Tolik let toužil po tom, aby pokořil Pottera.
Co ho, tedy ji, nechat, aby se do něj zamilovala? Možná, že je to nemožné, přece jenom, Harriet Evansová bude duší ještě stále kluk, ale co na to řekne její tělo?
Za pokus to stojí. A pokud by si Draco odmyslel ten fakt, že Evansová je ve skutečnosti Potter, kterého nesnáší, nebylo by to špatné povyražení. S tímhle tělem se určitě dá dělat mnoho zajímavých věcí.
Polibek zintenzívněl. Draco se opřel víc do jejího těla, vložil koleno mezí její rozkročené nohy a snažil se, seč mu šarm stačil, aby vyvolal v Harriet nějakou reakci.
Líbal a sál její rty, obkresloval jejich kontury. Jednou volnou rukou hladil její bok přes tenkou látku halenky, jejíž výstřih ho tolik dráždil, a snažil se být něžný a milý.
Po chvilce boje, kterého se Evansová nevzdávala, její snažení ustalo, protože zjistila, že bylo opravdu bezvýsledné. Akorát plýtvala zbytečně energií, kterou později bude moci soustředit na další pořádnou facku nebo nejlépe nějakou zakázanou kletbu.
Nechala všeho, ale rozhodně se nehodlala do téhle bláznivé hry s ohněm přidat.
Ke všemu svému zděšení zjistila, že hlazení po jejím boku je tak něžné, že kdyby neměla ústa plná Malfoyova jazyku, asi by vzdechla.
Bylo krásné cítit tak citlivý dotek a kdyby to nebyl Malfoy, určitě by si pomyslela, že je to nádherné.
Něco v ní ale stejně protestovalo.
Skutečnost, že si ji podrobil Draco Malfoy, ten Draco Malfoy, mezi nimiž panovala taková dlouhá léta rivalita, se jí vůbec nelíbila.
Několikrát se ještě snažila vytrhnout, ale marně.
Zde pocítila, že začíná platit pravidlo, že Malfoy se nikdy neptá a vše, co chce, si rovnou vezme. Bez ohledu na následky.
Polil ji závoj obav.
V mysli jí začaly hýřit myšlenky, kterým doposud nedala průchod.
Co když chce něco víc, než jen nějaké miliskování?
Co když si víc dovolí?
Tady!
Ona ještě nikdy jako žena…bolí to?
Začínal mít přirozený strach. Strach, který by obyčejná žena v její situaci zřejmě mít měla.
Je Malfoy opravdu takové zvíře?
Poznal jej v minulosti dostatečně?
Vždy to byl jen protivník, sok a rival, nikdy neměl jako Harry Potter potřebu se na něj dívat jinak. Dívat se dívčíma očima.
Vytřeštila na něj oči, když se stále neměl k tomu, aby to všechno ukončil, ale on je měl zavřené.
V té sněti pocitů a pokoření začala Harriet vnímat i trochu jinak, odlišně než doposud.
Malfoy…
Uhlazený, čistý, jemný, mužný.. a hezký…
Mužný a hezký?
A v ten moment jako by někde z rezervy sebrala všechny své dosavadní síly, které se v onen okamžik v ní nahromadily a jak jen to šlo, odtrhla od sebe Draca a vrhla po něm opovržlivý pohled. Utřela si rty a dvěma pohyby se rychle dostala ke stolu, popadla hůlku a namířila jí na Malfoye.
Sledujíc, jak se ten pitomec pobaveně kření, všechny složky uklidila do stolu, popadla sako a své věci a bez dalších vytáček a poznámek se mihla kolem Malfoye a utekla z kanceláře pryč.
Na tváři bledého aristokrata se už poněkolikáté za ten den objevil navýsost spokojený a vypočítavý úsměv.
„Mám tě, Pottere!“